Neposkytnutí potřebné pomoci

Základní a nosnou myšlenkou povinnosti poskytnout potřebnou pomoc je to, že nikdo nesmí zůstat lhostejný ke zranění, bolesti a utrpení jiného člověka a zanechat ho bez pomoci.

Neposkytnutí potřebné pomoci, která mohla být poskytnuta bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, je podle trestního zákoníku považováno za trestný čin, a bude potrestáno odnětím svobody až na dva roky.

Zvláštní povaha řízení dopravních prostředků a s tím spojené riziko vzniku nehod je důvodem existence speciální skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci, která dopadá na řidiče, který jako účastník nehody jinému neposkytne pomoc:

Trestní zákoník

Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, § 151

Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku

Řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo zákazem činnosti.

Zákon o silničním provozu

Souvislost povinnosti poskytnutí první pomoci s dopravní nehodou nacházíme i v zákoně č. 361/2000 Sb.:

§ 47 odst. 3 písm. b)

(…) došlo-li k zranění, poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele zdravotnické záchranné služby.

V bodovém hodnocení je připsáno 7 bodů za „neposkytnutí účinné pomoci (první pomoc a přivolání záchranných složek) účastníkem silničního provozu, který není účastníkem dopravní nehody při nehodě s evidentním poškozením zdraví nebo ohrožením života.“

Potřebná pomoc

Ne jakákoliv pomoc, ale taková, která skutečně směřuje k odvrácení smrti nebo poškození zdraví postiženého. Zajímavé je, že pro odpovědnost není rozhodující „outcome“ postiženého, povinnost pomoci vzniká se stejnou závazností bez ohledu na to, zda pacient zemře nebo se jednalo o dramaticky jevící se banalitu. Pachatel se nemůže zbavit své odpovědnosti poukazem na to, že by pomoc, kterou mohl poskytnout, ale neposkytl, stejně nevedla k záchraně poškozeného či by nezlepšila jeho stav (Šámal:2004).

Rozsudek Nejvyššího soudu č. 112/52 je sice značně letitý, svým obsahem však stále aktuální:

Obžalovaný jedoucí na motocyklu porazil chodce, který utrpěl těžká zranění, jimž zakrátko podlehl. Obžalovaný po nehodě ujel. V obhajobě poukazoval především na to, že rána, kterou poškozený po nehodě utrpěl na hlavě, byla podle pitevního nálezu smrtelná a smrt nebylo možno žádným lékařským zákrokem odvrátit. Z toho vyvozoval, že poškozenému nebylo možno pomoci a že tedy jakákoli pomoc, kterou by mohl poskytnout, nebyla poškozenému už nic platná. Nebyla proto podle jeho názoru jeho pomoc „potřebná“ ve smyslu zákona. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že rána byla skutečně smrtelná, avšak smrt poškozeného nenastala okamžitě, nýbrž ponenáhlým zakrvácením mozku. Pojem „potřebná pomoc“ nelze vykládat tak, jako by šlo jen o takovou pomoc, která spolehlivě vede k záchraně, a že by tedy pachatel byl zbaven odpovědnosti, kdyby mohl prokázat, že ani pomoc, kterou mohl poskytnout (ale neposkytl), by nebyla zlepšila zdravotní stav poškozeného (například pro nedostatek lékařských vědomostí pachatele). Již z tohoto důvodu byla námitka obviněného uznána za lichou (cit. in Dostál, 2002).

V této souvislosti lze připomenout čísla z roku 2017, která uvádí statistika dopravní nehodovosti Policejního prezídia ČR:

Celkem 17 556 nehod bylo zaviněno řidičem, který ujel z místa dopravní nehody. Při nehodách, kdy viník z místa ujel, bylo usmrceno celkem 7 osob.

Bystander fenomén

Do češtiny tento výraz obvykle překládáme jako efekt přihlížejících nebo méně často jako apatický svědek. Pomoc tomu, kdo se ocitl ve zdravotní nouzi, například zraněnému při dopravní nehodě, vyplývá především z morálních zásad dobře socializovaného člověka. Povinnost poskytnout potřebnou pomoc, pokud tím nebudou ohrožení další lidé včetně poskytovatele pomoci, stanoví uvedený právní rámec. Přes tyto na první pohled jasné a logické morální a právní aspekty se zraněný mnohdy pomoci nedočká.

Většina odborníků z řad lékařů, záchranářů a psychologů (v odborné literatuře B. Latané a J. M. Darleys) se shoduje na tom, že se vzrůstajícím počtem přítomných na místě nehody se snižuje pravděpodobnost poskytnutí první pomoci. Jako by přítomnost ostatních blokovala individuální ochotu pomoci. Říká se tomu přesouvání odpovědnosti (diffusion of responsibility). Proč bych měl jednat právě já, když jsou na místě jiné osoby?

Z četných rozborů ex post vyplývá neblahý vliv kolektivní pasivity. Jen výjimečně je nečinnost diváků pro některého jedince důvodem k tomu, aby akceleroval. Pokud to ale udělá, z ostatních „bystanderů“ se okamžitě stávají ochotní spolupracovníci. Je štěstím, když se mezi laiky najde někdo, kdo mluví, komunikuje, třeba jen sám se sebou (… tohle jsme udělali dobře, sakra, co budeme dělat dál, takhle mu tu hlavu asi nechat nemůžeme…). Naopak nežádoucím prvkem je všeznalec (ovšem jen teoretický) a kritik, kterého dokáže většinou umlčet a zahnat až záchranná služba.

Bystander fenomén není jen doménou selhávání a „nepomoci“. Nadále je cílem odborných studií posoudit i četné jevy prosociální, tedy pozitivní pro osud postižených při poskytování laické pomoci. Úroveň soucítění s bližním není jednoduchým parametrem, i když vždy velmi úzce souvisí s aktuální morálkou celé společnosti.

Zdroj:

BUŠTA, P., KNĚŽÍNEK, J.: Zákon o silničním provozu (ve znění 42 novel) s komentářem. Praha: JUDr. Pavel Bušta, 2016. ISBN 978-80-906024-1-0.

ŠÁMAL, Pavel a Stanislav RIZMAN. Trestní zákon: komentář. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004. Beckova edice Komentované zákony. ISBN 80-7179-896-7.

VÉVODOVÁ, Šárka. Základy zdravotnické psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISBN 978-80-244-4084-2.

http://www.mediprax.cz/um/casopisy/UM_2005_03.pdf

http://www.policie.cz/clanek/statistika-nehodovosti-900835.aspx