Autoškola v zimě

Kdo na podzim prorokoval tuhou zimu, tomu dává letošní leden za pravdu. Mrazy a přívaly sněhu komplikují život především řidičům. Jak v takových podmínkách funguje příprava budoucích řidičů, na to jsme se zeptali provozovatelů autoškoly na severozápadě Čech:

Přicházejí v tomto období noví žáci?

Část obvyklé klientely čeká na jaro. Ti se zřejmě i v budoucnu budou zimě raději vyhýbat. Roste ale množina poučených zájemců - nebo jejich rodičů - kteří si nechají poradit, že lépe je zimu zažít pod dohledem, nežli po „suchém“ výcviku sbírat studené zkušenosti bez opory učitele.

Velký rozdíl v podmínkách pro cvičné jízdy je dán už jen místem, kde autoškola sídlí. Jaké jsou ty Vaše?

Podhorská autoškola v nadmořských výškách 400-1200 m se stejně jako ostatní řidiči v takovém regionu bez zimních dovedností neobejde. Dojíždět do práce do hor, nebo do školy nebo naopak práci i většinu služeb mít „v údolí“ není vždy jednoduché. Tehdy potřeba zvítězí nad obavami. Proto jsou horské silnice naším běžným cvičným terénem. Je zcela normální ocitnout se s naším studentem při 3. a 4. vyučovací hodině po výcviku na cvičišti přímo na nejvyšších místech Krušných hor.

Nechtějí už „rozjetí“ studenti jízdy raději odložit?

Takový problém jsme dosud nikdy neřešili. Přenos dobře propracovaných a edukovaných dovedností z letních podmínek do zimních není obtížný. Nezbytná důvěra v učitele a jeho pokyny jsou ovšem podmínkou – a k tomu musí být uchazeč (v naší terminologii student) předchozím průběhem teorie i praxe nejen vycvičen, ale nejprve vychován. Na otázku po smysluplnosti zimního období s jeho zvláštnostmi, omezenými hodnotami rychlosti a riziky je celkem snadné konstatovat – těžko na cvičišti –lehko v boji.

Kluzká vozovka je určitě velký problém. Ale co všechno si lze představit po pojmem „ztížené podmínky?“

Sami jsme lektory dopravní psychologie a tak užijeme i jejích kategorií: – vozidlo – řidič
– silnice – a prostředí . Silnice je taková, jaká je, rozdílné vlastnické vztahy ke komunikacím a tím i různý stav zimní údržby musí být objasněny předem. Povrch je různorodý, profily zúžené, koleje vyjeté, vodorovné značení žádné, výhled do křižovatek a výjezdů omezený. Pozornost, snaha a ochota akceptovat učitele je ale vyšší, respektem umocněná. Výsledky v technice jízdy i myšlení jsou v zimě vždy lepší, nežli v jakémkoliv jiném období. Učitel je blíže, nežli třeba ofenzivně laděný tatínek. Ostatní řidiči po prvních hrůzných nehodových dnech zkrotnou, a respekt méně skrývají, a občas berou na vozidlo autoškoly i ohled.

Důležitý je i přístup studenta. Převažuje „Chci mít řidičák“, nebo „Chci se naučit jezdit“?

Obecně pravděpodobně to prvé. Proto asi většina žadatelů slyší na nízké ceny a nenáročný, úsměvný výcvik . K nám takový student zavítá asi jen omylem. Ta většina „našich“ touží po dovednosti a znalosti, – nic víc ani nenabízíme, ani neinzerujeme - jen školu a možná, jak kdysi o něčem jiném řekl jeden z nejslavnějších: „Blood, Sweat and Tears“- tedy krev, pot a slzy….. pro dobrou věc.

Co tento proces nejvíc narušuje?

Obecná „free“ atmosféra ve společnosti, touha po cíli dosažitelném bez úsilí, neochota podřídit osobní svobodu společenskému zájmu, nedostatek pozitivních vzorů a příkladů, a bohužel celkem často v těchto konsekvencích spíše nepodnětná a interferující rodina či přátelé.

Jak probíhají zimní zkoušky?

Zimní zkoušky vnímáme jako snazší, a příjemnější, nežli letní. Jsou nižší tempa, není vodorovné značení … . Tím nechceme vyjádřit, že by snad měly nižší výpovědní hodnotu, ba právě naopak. Studenti s dobrým citem pro vozidlo obvykle dobře prezentují defenzivní jízdu. Ta vyžaduje propracovanou a zpravidla „vymazlenou“ techniku jízdy, předvídavost, myšlení, cit a bezesporu i vědomosti. Je-li žadatel právem pochválen za defenzivu, a nikoliv za „odvahu“, je to důležitý počáteční vklad do jeho dalšího řidičského života..

Dali byste nějaké „univerzální“ rady novým, ale i zkušeným řidičům do zimního období?

Kdo s citem a odpovědně ovládá vozidlo v létě, nemá problém ani na sněhu. Newton a jeho zákony působí vždy stejně . Možná vyslovíme kacířskou myšlenku: Učíme jezdit BEZ SMYKU. Auto prostě musí jet do oblouku nerušeně a bez plynu a z náhodného problému nejlépe vyjede téměř samo, a kolem sebe potřebuje co nejvíce místa. Dobrým vodítkem může být i kooperativní jízda docenta Pavlíčka. Myslíme si, že je kontraproduktivní snažit se z řidičů dělat kaskadéry nebo závodníky – výsledek je opakem našeho záměru a nutnost smyk řešit pouze prozrazuje předchozí chybu. Ostatně na cílené řešení smyku ve skutečném provozu a nikoliv na autodromu zpravidla není dostatek ani času a ani prostoru …..

Závěrem – nemáte přece jenom trochu strach při výcviku v tak náročných podmínkách?

Strach je asi přirozeným projevem reakce člověka na neznámé. Ze studentů obavy nemáme. Ze zimy také ne – což se pravděpodobně u stálých odborných poradců Horské služby České republiky předpokládá. Kolegům ve všech českých horách i jejich zřizovateli – MMR- pomáháme snižovat rizika záchranářského transportu a celé jeho logistiky. Kritické situace, ovšem prožíváme nejčastěji nikoliv v horách, na sjezdovkách a v lavinách, ale na silnici, kvůli řidičům bez pudu sebezáchovy, se špatnými znalostmi a návyky a agresorům. Proti takovým lidem (na rozdíl od objektivních rizik hor), jsme dosud bohužel přiměřenou obranu ani my nenašli.

Děkujeme a přejeme úspěšnou přípravu nových řidičů v každém ročním období a za každého počasí.